Rozpačitý začátek po 23.5.1915
Rozpačitý (a krvavý) začátek po 23.5.1915
Poněvadž se elity té doby navzájem dobře znaly (nacházíme se na sklonku feudální éry, kterou Velká Válka definitivně ukončila), Rakousko o jednáních Italů s Anglií dobře vědělo a na útok se se v rámci možností - zejména od jara 1915 - horečně připravovalo. Potenciální frontu zamýšlelo obsadit převážně jednotkami domobrany, což se v případě hor ukázalo být dobrou volbou, poněvadž místní muži znali dobře lokální podmínky i rozmary počasí , a dokázali se s nimi vyrovnat. Regulérní jednotky byly vázány na Balkánské a Ruské frontě a zejména taktického dělostřelectva se nedostávalo.. Ale také veškeré materiální podpory. Ještě jakžtakž organizovaně došlo k vyklizení válečných zón od civilního obyvatelstva (např. lidé z oblasti Riva del Garda a Ledro byli posláni na kladensko) a do budoucích pozic vojáci doslova dobíhali na poslední chvíli..
Italské jednotky se vrhly do útoku tu rozpačitě, tu s velikou vehemencí, ale výsledek byl až na vyjímky vždy stejný - postoupili jen tam, kam je Rakušané sami pustili (ústup do lépe bránitelné pozice), vždy jen o pár kilometrů. Pevnosti ve strategických průsmycích a ústí Alto Adige u Roveretta splnily svůj účel bezezbytku - byť byly rozstříleny namaděru : zadržely úvodní nápor a rozmělnily jej do šíře fronty v naprosto nebývalých podmínkách hor a horských planin, kde se do/od té doby nikdy nebojovalo. Italové stupňovali útoky a nasazovali stále více elitních jednotek Alpini do nesmyslných masakrů, jejihž výsledkem bylo dobytí pár set metrů země a ztráta nejlepších (=dobře vycvičených vojáků a důstojnictva). A také úpadek morálky všech horkokrevných Italů jdoucích splnit svoji svatou povinost "per la patria"..
Kapitolou o sobě samou byly bitvy na Soči, zejména dole v Přímoří (Hermada), na Krasu a u Gorice. Zatímco v horách - bez dělostřelectva a s problematickým zásobováním - Italové pomalu zatlačovali protivníka do vnitrozemí díky početní a materiální převaze (např Adamello, Sextén, Krnské pohoří na Soči); na planině 7obcí a dole v nížinách se válka proměnila v zákopové vraždění srovnatelné se západní frontou. a situace se rychle měnila v patovou. Na podzim 1915 v zásadě ustaly územní zisky a špatné počasí + rychlá a nebývale tuhá zima donutila obě strany k inženýrské činnosti, kt. dotčená území nikdy předtím (ani potom) už nezažila: budování cest, mostů, tunelů, ubikací, dělostřeleckých pozic, lazaretů, úzkokolejných železnic, atd.. prostě k logistické činnosti namísto válčení. Mrazy a laviny pak fakticky proměnily válku v boj o přežití.
Italská fronta, otevřená s ročním zpožděním však přece splnila svůj účel - začala vázat vojenská potenciál Rakouska, zastavila postup v Rusku a hlavně - zvýšila požadavky válečné mašinerie na týl a zrychleně vyčerpávala hospodářský potenciál týlu. Centrální mocnosti (zatím ještě měly z čeho) začaly horečně připravovat rozhodující úder - Němci u Verdun a Rakušané slavnou "Trestnou výpravu". Karty byly rozdány.
Válka která měla skončit do vánoc 1914 se začala vléci a do týlu se vraceli z fronty mrzáci, kteří vyprávěli těžko uvěřitelné věci.
