12.bitva a průlom u KOBARIDU(Caporetta)
12.bitva a průlom u KOBARIDU(Caporetta)
Plynové minomety za vesnicí Čezsoča (Bovec) po útoku 24/X1917 . Přestože vlál jen mdlý vánek k Italským zákopům, připsaly si po útoku ve 2:00 v noci do konce příštího dne cca 6000 mrtvých Italů z předních linií
Po 11.bitvě, která skončila 25.8. výmluvným skóre 40 000 mrtvých na každé straně a 150 000 raněnými, a ztrátou Bajnšické náhorní plošiny, si Rakouské velení definitivně uvědomilo, že vzdorovat takovéhle síle již není dále možné - zejména přečíslení hlavní Italského dělostřelectva (3:1, lokálně také 20:1; v těžkých rážích cca 10:1) a ničivost jeho palby byla evidentní. Fronta, která se za dva roky pohnula jen místy o několik kilometrů a kde byli dělostřelci perfektně zastříleni, představovala pro obě strany smrtonosnou past - nejprve útočníci celé dny masakrovali bubnovou palbou všech kalibrů obránce, aby potom jejich nastupující pěchota schytala srdečné pozdravy plzeňských děl a kulometů Schwarzlose... poněvadž italské přečíslení v těžkých kalibrech dosáhlo v r. 1917 troj a lokálně 20tinásobku, bylo jasné, že tato fronta se už nedá dlouho udržet a je nutné podniknout rozhodný protiútok s cílem připravit nepřítele o výhodná dělostřelecká postavení na hřebenech nad Sočou a také o co nejvíce děl. Sami Rakušané neměli ale dost sil pro přípravu podobného podniku, nadto sbory nasazené na Soči se směle daly označit za otřesené až rezignované ( a podvyživené - italové na dobytých Bajnšicích zírali na políčka brambor, které si tam vojáci pěstovali, aby nechcípli hlady !); a tak nakonec bylo rozhodnuto požádat o pomoc Němce. Ti, po jistém zakonzervování situace na západní frontě, poslali nakonec šest pěších divizí a několik dělostřeleckých svazků pod velením Otty won Below. Tato armáda byla přesunuta za nejpřísnějšího utajení, v převleku za Bosňáky, spolu s obrovským množstvím vojenského materiálu do prostoru na čáře Bovec-Tolmin a na pohromu zvanou Kobarid bylo zaděláno.
Italské velení něco tušilo; přeběhlíci informovali mlhavě o tom, že se na frontu valí tuny materiálu a nové sbory, nikdo ale nevěděl, zda ne jde o posílení linie a výměnu "opotřebovaných" jednotek. Počasí nadto bylo prachmizerné (déšť, mlhy, lezavá zima okolo O°C), že se nepředpokládalo nic zásadního. V italské armádě sílil po posledních bitvách morální rozklad v poddůstojnictvu o krátceřečeno:
všichni měli války, útrap a vraždění pokrk.
Průlom u Kobaridu (24-26/X.1917)
Zprávy přišly pozdě; nadto Cadorna očekával spíše protiútok na Krasu a Bajnšicích a snahu protivníka vrátit vše jako obvykle na původní čáru, kdy vojska rozdělovala Soča. O tom, že by snad mohlo jít o směleji zacílenou akci a nadto na horské frontě, nejspíš vůbec neuvažoval. Rakušané přisunuli Německé jednotky teprve pár dní před útokem; v oblasti Bovce nadto velmi skrytě 6km dlouhou hornickou štolou Rajbl a u Tolminu s Bosňáckými fezy na hlavách a v Rakouských uniformách, takže nikdo neměl ani tušení, že se na červené linii připravují k akci elitní hrdlořezové ze západní fronty...
Akce ale neprobíhala vůbec hladce - zatímco v kritickou noc u Bovce natahali vojáci do zákopů stovky minometů s plynovými granáty (v zásadě šlo o obyčejnou rouru, která se zapřela v zákopu a namířila na protivníka) a italové při jednom průzkumném útoku málem vše odhalili ; zatímco Němci si v sedlech okolo Mrzli vrh brousili bajonety, plnili vaky granáty a kroutili kníry; sapéři o pár set metrů níže ve vylámané štole pod předními liniemi Italů připravovali rozbušky a dělostřelci po celé čáře naváželi k dělům vozíky s municí; na hlavním štábu se shádali generálové - Původní termín útoku byl 22-3/10 1917, ale hustá mlha a hlavně stojící vzduch (plynový útok u Bovce) způsobily odklad. Po vzrušených diskuzích se velení rozhodlo i přes nepříznivé podmínky (mlha) po lehké změně proudění přeci jen zaútočit, poněvadž mlha skýtala nakonec výraznou taktickou výhodu: protivník v ní nemohl účinně (vůbec) uplatnit svoji dělotřeleckou přesilu: byl zastřílen na Rakouské pozice, ale vůbec ne na vlastní čelní linie či území za nimi! To bylo zásadní !
Vše bylo svěřeno do rukou pěchoty - a to bylo šťastné rozhodnutí.
24.10.1917 ve 2 hodiny ráno začal útok dělostřeleckým přepadem plynovými granáty po celé čáře v rovině u Bovce, kde během 2 hodin začalo v prvních liniích plivat kusy plic 6000 Italů se špatnými maskami, neschopnými zachytit fosgen. Zároveň vyletěly do vzduchu přední Italských pozice plné kulometů a plamenometů (minová štola) na Mrzli vrchu; a zatímco se rouburácela nečekaně mohutná Rakouská dělostřelba po celé délce fronty od Tolminu k Bovci, v nastálém kraválu se ve tmě, dešti a mlze po svazích rozeběhli v rozhodném útoku češi z 18.Hradeckého pluku, následovaní Maďary a teprve vzadu Němci - do rozednění byli Hradečtí k vlastnímu úžasu u řeky a vyčištěným pásmem prošly německé sbory, přeplavaly za mlhy, deště a sněžení řeku na lanech a zahájily svůj legendární útok na "dělostřelecké" hřebeny nad Sočou - Grad, Stol, Matajur a Kolovrat. Velitelem jednoho úderného oddílu byl tehdy 26ti letý nadporučík Erwin Rommel... vyznamenaný při dobytí Matajuru. Dlužno dodat, že tehdy byl nižším poddůstojníkem a na celém průlomu měl podíl coby ruka, která jej s mnoha jinými prováděla, nikoli jako strůjce taktiky. Každopádně co zažil si dobře zapamatoval a uplatnil účinně za druhé války - zejména taktiku vrážení útočných klínů do linií protivníka, izolaci jednotlivých skupin a jejich likvidaci a zejména - rychlý a dravý postup vpřed s cílem rozrazit frontu i zápolí.
Alpíni v prostorech Zaprikaj-Krn a Rombon-Kanin se tak dostali do obklíčení a v husté mlze a chaosu ještě týden sveřepě a zoufale statečně vzdorovali. Druhý den dosáhl průlom 23km, byly dobity dělostřelecké hřebeny Kolovrat i Matajur a drtivá většina dělostřeleckých baterií padla do útočníkových rukou (hlavně těžké kusy velkých ráží). Italské velení (rozbité spojení) zcela vysadilo a obrana se začala ve zmatku hroutit, ale jak : nakonec došlo doslova na úprk; Cadorna neschopný organizovat obranu v tak rozsáhlém průlomu a hlavně rychlém průběhu věcí, musel rychle vyklidit linie na jižní části fronty (hrozil obchvat a obklíčení); aby zachránil, co mohl; pokusil se neúspěšně zarazit Rakousko-německý postup nejprve na kraji hor, pak u Udine, pak na řece Tagliamento, a nový průlom/úprk se zastavil až po více, jak stovce kilometrů ve vnitrozemí Itálie na řece Piavě v Benátsku. Rakušané s Němci doslova hnali protivníka před sebou a podali "nadlidské výkony plné hrdinství" - co dobová propaganda zapomněla dodat bylo, že je hnal hlavně HLAD.
Útočníci ukořistili téměř veškerá těžká a střední děla po celé linii fronty (deštivé počasí, rozbahněné a přeplněné cesty a neuvěřitelný zmatek znemožnil přesuny a evakuaci), zajali tisíce Italů a hlavně - všichni se NAJEDLI !!! Rabování po celé délce průlomu bylo všeobecné.
Pro Julské Alpy a Soču válka skončila.
Protentokrát.
Zato teď čekaly slasti válčení Benátskou nížinu.
( o pokračování ofenzívy až k řece Piavě čtetě na samostatné podstránce dále)
