PIAVA 6/1918 a 10/1918
Ofenzíva na PIAVĚ 6/1918
Po vítězství na východní frontě, dosaženém společně s Němci (za vydatného přispění ruských bolševiků, kteří úspěšně rozložili obrovskou ruskou armádu), přesunulo rakousko-uherské velení své jednotky z východu na italské bojiště. To se po průlomu u Kobaridu a vpádu do Benátské nížiny narovnalo, vojska sešla částečně z hor (Dolomity), a linie se zkrátila na třetinu. Došlo tímpádem k nevídané koncentraci síly na linii u Piavy, jejímuž uplatnění zabránila zejména zima, rozvodněná Piava, únava vojska a nevybudovaná infrastruktura. na tom všem se intenzívně pracovalo a díky tomu mohlo AOK v červnu 1918 zahájit ofenzivu hned na třech místech současně – v západním Tyrolsku (průsmyk Tonale), na planině Sedmi obcí a na Piavě (náhorní plošina Montello).
Jednalo se ale o riskantní podnik, proti němuž byl odprvopočátku maršál Boroevič, zkušený voják a úspěšný obránce od Soče - většina jeho výhrad se během ofenzívy plně potvrdila. Přesto právě jen on měl nakonec nejvíce nakročeno alespoň k částečnému k úspěchu .
Útok na Tonálský průsmyk, jehož hlavním cílem bylo odpoutat pozornost nepřítele, skončil více méně plánovaným neúspěchem krátce po svém zahájení. Navíc Italská strana se nedala zmást a nevěnovala mu zbytečnou pozornost.
Conradův útok na planině Sedmi obcí zastavili s velikými obtížemi britští a francouzští vojáci jižně od Asiaga, mimo jiné zejména proto, že rakousko-uherským dělostřeleckým bateriím došla munice. Právě tento moment rozhodl (nedostatek munice, záloh a materiálu na všech frontách rozhodl o celé nepromyšlené ofenzívě - Rakousko bylo tou dobou (poč.1918) hospodářsky na dně.
Navíc - ač to zní neuvěřitelně - termín ofenzívy a přibližná místa akce byla známa protivníkovi na den přesně - další komentář asi netřeba.
Nakonec rozhodlo o všem počasí - v horách začalo pršet a ofenzíva začala už za rozvodnění řeky, která se za 3 dny rozlila neuvěřitelným způsobem. Rakouští sapéři stavěli a opravovali jeden pontonový most za druhým a voda je neustále trhala (nemluvě o přispění Italské palby a hlavně leteckého bombardování (Francouzké letky). Ztráty sapérských rot byly 2/3 až 3/4 stavu. Fakticky se nakonec 4 dny po úspěšném přektročení řeky ocitla útočící vojska bez podpory zásobování a čerstvých sil v rozbitém území pod neustálou palbou nepřítele - rozvodněná řeka mosty definitivně zpřetrhala...
Hlavní útok na Piavě se odehrál na dvou místech : Italy hájené pohoří Montello sice rakousko-uherské (přesněji - většinou české) jednotky po předchozím překročení rozvodněné Piavy a za cenu obrovských ztrát z větší části dobyly, po zhroucení svého týlového zabezpečení, způsobeném rozvodněním řeky odplavením všech provizorních mostů, se však opět spořádaně stáhly zpátky na levý břeh.
Obdobně to dopadlo v bahnitém na jižním křídle u Fossalty/ Donna di Piave.
Pravda je ovšem taková, že i kdyby nedošlo k rozvodnění řeky, pravděpodobně by ofenzíva neuspěla - Italové sice byli horší vojáci, ale byli připravení a bez rychlého přesunutí těžkého dělostřelectva na dobytý břeh by se rakušané zřejmě dále, než 20km nedostali... Navíc, jak už bylo zmíněno, chyběla munice...
Překvapivě právě Boroevič žádal další 3 divize a veškerou materiální podporu k pokračování ofenzívy, když viděl krvavý úspěch svých vojáků - mezi nimiž byla nadpoloviční většina jednotek z Čech - na Montellu i u Fossalty , ale někdy tehdy se vrchní velitel, císař Karel 1 dozvěděl od svého štábu (hlavně zásobovačů), že už není vlastně z čeho brát... To brzy. Pontony zničila a odplavila voda, munice do kanónů chyběla, nebylo jídlo, uniformy, zbraně... Proč muselo tolik vojáků naprosto zbytečně zemřít v neuvážené a nedomyšlené akci ? Co k tomu dodat?
Císař rozhodl zastavit ofenzívu a Boroevič nařídil stažení zpět, za hlasitých protestů velitelů úspešných jednotek, Goigingera a Czicsericse - ti ovšem nevěděli nic o stavu týlu... Vojáci se poměrně spořádaně a většinou úspěšně stáhli zpět.
Celá neúspěšná ofenzíva měla ovšem nedozírné následky na morálku vojáků a probleskující zprávy o zoufalém stavu země krizi ještě prohlubovaly, což se pak naplno projevilo v říjnu 1918 za Italské závěrečné "ofenzívy" , kdy až na vyjímky útočily hlavně britské (na Piavě) a francouzké (Tomba, Grappa) jednotky na (až na vyjímky) zdemoralizovaného a rozloženého nepřítele (hl. Maďarské jednotky).
Ostatně jakou válečnou slávu mohlo mocnářství očekávat v odzačátku zbytečné válce od hladových vojáků, jejihž váha se pohybovala okolo 50kg, v rozedraných, špinavých, starých uniformách; s opotřebenými zbraněmi a nedostatkem prakticky všeho?
Po poslední slavné ofenzívě starého mocnářství zůstala jen pachuť a vzpomínky přeživších na širokou řeku plnou plovoucích mrtvol, po nihž se prý dalo (skoro) suchou nohou přejít na druhý břeh...
Zdroj: Válka.cz ; Jos.Fučík : Piava 1918