ISONZO-12.bitev na SOČI+PIAVA+GRAPPA
ISONZO-průběh války: 12.bitev na SOČI
na Soči se odehrálo celkem 12. bitev (počítaje v to i Rakouský útok a průlom u Caporetta (Kobarid); 11 z nich bylo plně v Italské režii:
Situace na Sočském bojišti se od samého začátku až do jediné ( a zásadní ) Rakousko-Uherské ofenzívy s podporou šesti Německých divizí u Kobaridu (24.10.1917) téměř neměnila: Italové útočili a Rakušané bránili s tím, že občas podnikli obratem menší lokální protiútok (většinou za cílem znovudobytí nedávnoztracených pozic).
Všechny Italské útoky se dříve či později zhroutily za hrozných ztrát a na samém pokraji vzpoury v řadách útočníků, poněvadž zastaralá a vpravdě idiotská taktika masových útoků (husté řady útočníků jedna za druhou) proti kulometné palbě přinesla akorát tisíce mrtvých a žádný efekt. Jestliže jedna jednotka byla postřílena, poslalo Italské velení další a tak se útočníci doslova brodili hromadami mrtvol vlastních kamarádů a přidáváli k nim svoje. Vojáci si byli záhy po prvních bitvách vědomi, že je ženou na jistou smrt a proto morálka upadala od bitvy k bitvě.
Další problém představovali Italští vyšší důstojníci, kteří se k vojákům chovali jako k naprostému dobytku a za sebemenší provinění nařizovali trest smrti. Populárním trestem pro zbytky jednotek vracející se v třetinovém a menším počtu z vřavy bylo rozpočítání a zastřelení každého desátého (měli jste dobýt vítězství a ne se vracet!). Zdůrazňování třídních rozdílů, intelektuální nadřazenosti, šikana a sekýrování, trestání za sebemenší prohřešky, případně i za správnou reakci, rozevřelo nůžky mezi důstojnictvem a vojáky, na jejihž stranu se začalo potichu přidávat i poddůstojnictvo, což lze poznat z výmluv v dobových hlášeních od poloviny 16tého roku. Lze konstatovat, že uvedené skutečnosti spolu s naprostým nedostatkem vtipu, nápadu, citu pro moment překvapení postupně rozložily morálku Italské armády natolik, že vojáci, když už došlo téměř k průlomu, se zastavovali a opevňovali v Rakouských zákopech místo toho, aby pokračovali dál; nebo přímo odmítali útočit (pak došlo na metodu každého desátého).
Jinak nelze vysvětlit neúspěchy útoků na samém pokraji zhroucení Rakouské obrany od 7.bitvy dále. Elitní Apíni, muži z horských jednotek stavící z mrtvol kamarádů zeď kolem cest vedoucích přímo před hlavně kulometů na kopcích v okolí Tolminu (útoky na Mengore, Selski a Mrzli vrh), museli být hluboce otřeseni a pluky bersaliérů v nížině jakbysmet. Nadšený boj a veškeré utrpení za "sacro ego" a matku Itálii byla po roce 1915 jen propaganda tisku. Přestávky mezi bitvami se prodlužovaly, poněvadž doplňování vybitých pluků a nutná výměna "opotřebovaných" jednotek - postrádajícíh veškeré iluze a nadšení k tanci se smrtí - zabírala stále více času.
K tomu je třeba přičíst špatné vybavení Italské armády v prvních letech konfliktu a vesměs slabé, špatně střílející dělostřelectvo, které muselo být vycvičeno v taktice i střelbě francouzi. To se pak razantně zlepšilo a spolu s přečíslením hlavní 2-3:1, lokálně i 20:1 dosáhlo zejména v r.1917 nebývalé ničivé síly, takže Rakouské ztráty se přesunuly z "mrtev" na "nezvěstný" (přesněji: ze "zabit v boji" (a pohřben) na "roztrhán palbou" ) do poměru 1:1.
Další příčiny úspěšné obrany Rakušanů na Soči jsou prozaičtější - v horách to byl především krajně obtížný terén i pro turistu v době míru, natož pro vojáka, který měl BĚŽET. Potom samozřejmě počasí - obě zimy byly bohaté na sníh (až 8m) a laviny a také mrazivé.
Pak tu byla Rakouská armáda samotná - především byla přeci jen lépe vyzbrojená, vycvičená a důstojnictvo zkušenější; minimálně v oblasti zásobování (pokud bylo čím) a strategie Italy předčila. Především bleskové protiútoky se staly noční můrou jak Italských vojáků, tak velení; potom prokazatelně účinnější palba dělostřelectva, které odpočátku přispělo zásadně k udržení fronty zejména v nížině a na Krasu - škodovácké 305mm moždíře "mortai skoda" často nadělaly z útočníků guláš ještě než se stihli rozeběhnout...
Potom nesmíme zapomenout na dobře vycvičené střelecké roty vyzbrojené kulomety Schwarzlosse M 1907/12, velice spolehlivou a účinnou zbraní, která částečně kompenzovala nedostatek vojáků na straně obránců.
Poslední faktor - a neméně důležitý - byl psychologický: předně fakt, že se Rakušané na Soči BRÁNILI a v jejich řadách byly Slovinské a Chorvatské jednotky, které bránily vlastní zemi (oba národy nebyly z Italských "osvoboditelů" nijak nadšené) a potom Češi, kteří měli na Slovince a jejich zemi slovanskou vazbu a přestože jim mohla být válka císařpána v cizích zemích ukradená jako Maďarům (kteří se často vzdávali), tak zůstávali v zákopech a bránili se víceméně úspěšně.
Tímto nelze tvrdit, že by Češi byli vždy páteří obrany a Maďaři špatnými vojáky a zrádci; dnes si nikdo nedokáže představit, jakému peklu byly jednotky vystaveny a co všechno vedlo k tomu, že jednaly tak či onak. Proto bych se podobné kritiky, kdy jedni plivou ze všech sil na druhé, radši vyvaroval.
Každopádně vrchní velitel, gen. Cvetozar Boroevič de Bojna dostal přezdívku "Lev od Soči" a jeho obranu v obtížných podmínkách zásobování a nedostatku děl a vojáků dodnes obdivují vojenští stratégové celého světa.
Ten obdiv ale patří všem obráncům.
