VÁLKA na ITÁLII a co jí předcházelo
VÁLKA na ITÁLII a co jí předcházelo
Když v roce 1914 vyhlásila Rakouská monarchie po atentátu na následníka trůnu válku Srbsku a posléze Rusku, zachovala Itálie, ač spojenec vázaný s Rakouskem a Německem úmluvou „Trojspolku“, mrazivé ticho. Oficiální příčinou bylo nesplnění oznamovací povinnosti Rakouskem v případě vojenské akce na druhé straně Jaderského moře, které spadalo do sféry Italského zájmu, zejména Terst. Italové, kteří měli s Rakušany své zkušenosti z minulých staletí, se obávali rostoucího vlivu velkého souseda v teritoriu, na které měli zálusk sami.
Zatímco Kozácké šavle, Srbské kulomety a děla kosily na obou frontách to nejlepší z Rakouské armády a mocnářství muselo začít mobilizovat všechny bojeschopné ročníky; Italové pozorně sledovali úbytek Rakouské síly, otevřeli tajná diplomatická jednání v Londýně s „Trojdohodou“ (Anglie, Francie, Rusko) a čekali...
V lednu 1915 vnesli na svého Rakouského „spojence“ požadavek na Trento, Terst a přilehlá území, jako kompenzaci za Rakouské obsazení části Srbska. Zbývající členové Trojspolku se dostaly do kleští: Němci naléhali na Rakušany, aby uvedená území odstoupili, poněvadž obě mocnosti měly otevřené dvě problematické fronty a třetí si prostě nemohly již dovolit. Rakousko však nejprve nabídlo pouze Trento.
To už ale měli Italové od dubna podepsanou tajnou smlouvu s Trojdohodou, která je zavazovala vstoupit do konce května 1915 do války se svými byvšími spojenci. Cena byla 30 milionů liber- Angličané tak opět s úspěchem zopakovali starý taktický manévr z dob Napoleonských válek, že uplacením vtáhli do bojů jinou zemi a protivníkovu sílu tak vázali jinde. Rakušané nakonec v poslední chvíli (a na opětovnou intervenci Německa) přidali k nabídce i Bolzano – neboli celou horskou oblast Dolomit osídlenou Italským obyvatelstvem ve vysokém zastoupení; i oblast západně od řeky Isonzo (Soča) a Terst, který měl získat statut svobodného města. Vyhověli tedy kompletně celé, šikovně načasované, nehorázné Italské žádosti.
Italští politici liberálního bloku - kteří měli v parlamentu zhruba polovinu - poté, co se nedohodli s vládou, nakonec na poslední chvíli zveřejnili Rakousko-Uherskou nabídku a snažili se zabránit zbytečné válce, když země měla vše požadované dostat bez boje. To se ovšem nelíbilo zhruba stejně silné, spoluvládnoucí protiskupině v čele s ministerským předsedou Salandrou; která rozpoutala nevídanou proválečnou kampaň, jenž vyvrcholila mobilizací a známým vyhlášením války králem Vittorio Emanuelle III z balkonu v Římě 23.5.1915.
Naprosto zbytečný masakr mohl začít...
Naprosto zbytečný masakr mohl začít...
Byla otevřena TŘETÍ fronta dosud největšího válečného konfliktu, která neměla nikdy předtím, ani potom obdoby: více jak 2/3 vedly vysokými horami v průměrné výšce 2000mnm; od Štifského sedla (trojmezí Švýcarsko/Itálie/Rakousko – přes ledovce Adamella a Pressanelly – dále přes Lago di Garda a celé Dolomity až ke Korutanskému úseku (Alpe Carnische) – a pak podél řeky Isonzo (dále jen Soča) Julskými Alpami až k Jadranu.
Zatímco hory sehrály v historii válečných tažení spíše roli překážky, kterou bylo nutné PŘEKONAT pochodem vymykajícím se smělostí tehdejšímu zdravému rozumu (můžeme vzpomenout např. famózní Hanibalův přechod Alp se slony(!)); - a to většinou v letních měsících - ; události na Italské frontě dostaly jiný spád: hory se staly nepřekonatelnou pevností a bylo třeba je DOBÝT. Zatímco Italové napnuli svoje hlavní síly a akce k Sočské frontě – ve snaze proniknout mnohem snadnějším terénem na druhou stranu Jaderského moře; podstatně hůře vyzbrojená a početně slabší, ale lépe vycvičená armáda se dala do pohybu v oblasti Dolomit, zejména v okolí Cortiny d’Ampezzo a Auronza di Cadore. Proti ní stály narychlo mobilizované starší ročníky zejména z horských oblastí a Tyrolská domobrana, v níž sehrály významnou roli horští vůdci a horolezci. Rakušané bez boje vyklidili Cortinu a zaujali výhodnější pozice na horských svazích. Útočící Italové se přes svoji smělost a vytrvalost setkali se čtyřmi nesmírně sveřepými překážkami:
- vysilujícím převýšením horského terénu, v němž nebylo možné se při útoku rychle pohybovat
- vrtkavým vysokohorským počasím
- obtížemi se zásobením, zejména vodou v letních měsících
- rozzuřeným protivníkem, který hájil svoji zemi a často své rodiny v nedalekých vesnicích; dokonale znal oblast konfliktu a disponoval sice staršími ročníky, zato dobře trénovanými v horském terénu.
Poněvadž v prvopočátku konfliktu terén vylučoval nasazení těžkých zbraní, masivních ztečí a ztěžoval až znemožňoval zásobování (notabene Italská armáda byla celkově špatně vyzbrojená a Rakušané měli veškerou moderní výzbroj na východních frontách), došlo v prvním roce v horách doslova na souboj pušek a ostrostřelců; když došla munice, házeli obránci na útočníky KAMENÍ, jako za starých časů na mamuty... Přes 20ti násobnou přesilu Italové až na výjimky neprošli a šokující houževnatý odpor + potíže horské fronty a problematické zásobování je donutil zastavit operace, posílit týl, vystavět cesty, přisunout stovky tun zbraní, munice a materiálu nejrůznějšího druhu, rozmístit dělostřelecké baterie, přehodnotit strategii a hlavně vybrat / vycvičit jednotky pro horský guerillový způsob boje v patrolách.
Obdobná situace nastala na horském úseku Sočské fronty mezi Rombonem, Krnem a Tolminem.
Na frontě nížin Krasu a Přímoří v masových útocích prvních bitev na Soči došlo k nevídanému vybíjení Italských vojáků v masakrech, které si v ničem nezadaly se západní frontou, snad jen, že tady vojáci umírali ještě více nesmyslněji, když je velitelé hnali do útoků v hustě seřazených řadách přímo naproti kulometům za nepoškozenými drátenými překážkami. I tady se boje na pokraji vzpoury ve vlastních řadách zastavily a muselo dojít k výměně jednotek a posílení artilerie.
To byla zásadní chyba, kterou Italské velení udělalo snad pokaždé na všech frontách – neudrželi tlak dostatečně dlouho a ve chvíli, kdy už bylo zhroucení protivníka na vlásku, zastavili, nebo dokonce ustoupili. Rakousko, zalarmované po půlročním konfliktu na nové frontě, začalo do oblasti stahovat regulérní armádní pluky z východu, mobilizovat horské obyvatelstvo do speciálních jednotek, posílat voj.techniku, stavět komunikace a doslova se zavrtalo do skal horských linií, zatímco v nížině vyhrabali vojáci a zajatci tisíce kilometrů linií zákopů, jednu za druhou...
- - - - -
Když Italové obnovili činnost po dlouhé zimě na jaře 1916, narazili na připraveného protivníka, který byl sice stále v obrovském nepoměru živé síly a materiálu; který však s odhodlanými vojáky, znalostmi terénu a houževnatostí zarputile vzdoroval a přecházel do nečekaných protiútoků; využívaje takové spojence, jako byly v horách laviny - ať sněhové, nebo odpálené kusy skal. Jestliže v prvém roce války byly obsazeny všehovšudy tři vrcholy, na konci druhého to byly VŠECHNY. Minul rok 1916 - abnormální zima 1916 zasypala všechny vojáky 9 metry sněhu a mrazy dosáhly -40ti stupňů! Vojska mrzla zasypaná v pozicích místy až 2500-3000mnm... Pro všechny vojáky to bylo na jednu stranu vysvobození ( v něčem takovém se prostě - až na vyjímky - nedalo bojovat), na druhou stranu další setkání s utrpením a smrtí - tentokrát bílou.
- - - - - -
Před Italy vyvstal problém nečekaných rozměrů: jak teď přejít hory a konečně dobýt údolí za nimi - vedly jimi zásobovací cesty a strategicky nenahraditelná železnice zásobující Rakouské sbory na celé jižní frontě - zejména na Soči; přerušit protivníkovo zásobování a konečně dobýt rozhodujícího vítězství na Julské frontě, kde armády krvácely v gigantických bitvách bez podstatného výsledku – za takového stavu věcí ?....
- - - - - -
Nastalo jaro a další rok války, který nepřinesl rozhodnutí . Jenom obětí přibývalo víc a víc....
Rozplynul se sen, že do Vánoc bude po všem , tak jako před rokem na západní frontě.
