RAKOUSKO/ITÁLIE-pozapomínaný kontext
RAKOUSKO/ITÁLIE-pozapomínaný historický kontext
Když jsem četl publikace zabývající se Velkou Válkou, jižní italskou frontou a příčinách, proč vznikla, všude bylo něco o Trojspolku, Trojdohodě, Italském lavírování a následné zradě poté, co ji Anglie prachsprostě uplatila.
Nikde jsem se ale nesetkal s tím, že by autoři zmínili, nebo se jakkoli pokusili dát do přímé souvislosti Italský národně-osvobozenecký boj (a to nejen za Garibaldiho, ale i léta před ním) a nebo ještě hlouběji - roky Napoleonových tažení Evropou a jeho faktickou anexi severní Itálie. Přitom se jedná o naprosto zásadních sto let, které přetvořily vztah Itálie k Rakousku od trpěného poddanství až k vášnivé nenávisti, což platilo zejména o regionech Piemont a Lombardie - tedy pod/horských oblastech, odkud se rekrutovali příslušníci elitních horských jednotek , Alpíni - jejich dědové patřili k prvním vzbouřencům, kt. pod vedením Piemontského krále poprvé bojovali proti Rakouské nadvládě - a byli krvavě poraženi nikým jiným, než. maršálkem Radeckým.
Tato fakta (samozřejmě krom zmíněného úplatku) vysvětlují, proč se Italové raději připojili k Trojdohodě a proč sbory Alpíni patřily k nejnebezpečnějším a nejzavilejším útočníkům po celou válku.
Tak jak to tedy bylo ?
ITÁLIE, resp. její rozdrobené státečky severních městských republik, patřily několik století po různě dlouhá období pod habsburskou nadvládu, naposledy po konci Napoleonovy éry a zániku jím ustavených států na Apeninském poloostrově obnovil Vídeňský kongres s určitými změnami státní celky tak, jak existovaly před velkou francouzskou válkou. Na mnohé italské trůny nastoupily zpět původní dynastie – Savojští v Sardinském království, kteří získali také území původní Janovské republiky, Bourbon-Obojí Sicílie na Sicílii a v Neapolsku (od roku 1816 se země oficiálně spojily do Království obojí Sicílie), Toskánští Habsburko-Lotrinkové v Toskánsku a Rakouští-Este v Modenském vévodství. Rakouské císařství si pojistilo v zemi svůj vliv zabráním území na severovýchodě poloostrova, kde vzniklo Lombardsko-benátské království. O tom, jak byly, či nebyli Italové a jejich lokální mocipáni spokojeni se svým zapojením do velké centrální monarchie nebudu spekulovat, ale první velký vítr změny přinesla už
Velká Francouzká revoluce a Napoleon Bonaparte: Jeho vítězné tažení proti Rakousku, které nakonec skončilo anexí severní Itálie (Piemont, Lombardie, Benátky), spolu s ustanovením loutkových vlád a fakticky okupační správou Francie, započalo proces emancipace Italů od Rakouska, který vyvrcholil po letech nejen úspěšným sjednocením a odtržením pod Garibaldiho vedením (a s nezanedbatelnou Francouzkou pomocí!!!), ale dohrával se ještě ve Velké Válce. Během Francouzské nadvlády nad Itálií mezi lety 1796 až 1815 se zde začala vytvářet nová intelektuální vrstva, vytvářející veřejné mínění a postupně formující své národní myšlení. Vedle literatury a novinářství se tito vzdělanci snažili působit i v oblasti politiky, a protože jim to za daných okolností nebylo zcela umožněno, vytvářeli často tajné spolky a sekty. Jedněmi z nejznámějších byli "Karbonáři" operující zejména v oblasti Neapolska a také příslušníci tajné skupiny Guelfia soustředící se na středoitalské země. Tyto skupiny měly v počátečních letech risorgimenta a irredenty představovat hlavní oporu postupně vznikajícího národního hnutí.
Někde tady lze ( s idejemi franc.revoluce ) najít razantní počátek emancipace Itálie - svěží vítr, který otřásl feudalismem v Evropě zapracoval i tady - proti Habsburkům. Bonaparte byl poražen a staronoví vládci se vrátili, aniž by je kdo extra vítal - Vídeňský kongres přiklepl definitivně severní Itálii Rakousku.
Pak byl nějaký čas klid, jen kdesi pod pokličkou v zednářských lóžích a kdovíkdeještě sílila myšlenka irredenty ( úsilí připojit území národní menšiny v jednom státě ke státu sousednímu obývanému tentýž národem) již od - až to začalo pojednou v roce 1847 v jižní C&K državě vřít. Rozbuškou se stal region nejbližší Francii - Piemont. Sardinsko-Piemontský král Karel Albert. Jeho výrok - "Můj majetek, peníze, zbraně, atd... vše pro svobodnou Itálii!" - zapálil plamen vzpoury, který se rozšířil s ohromující rychlostí. Odkudsi se nenáhodou vynořil partyzán Giuseppe Garibaldi. V lednu revolučního roku 1848 vypuklo povstání na Sicílii, o měsíc později v Piemontu a postupně přeskočilo do Neapole, Toskánska, na Sardinii a v březnu se přidalo Miláno a Benátky.. na počátku dubna se zdálo pro Rakousko vše ztraceno - Rakouští úřadové se kvapem pakovali do Insbrucku.
Vypukla 1. válka za sjednocení Itálie a nezávislost - 1. Irredenta:
Tehdy zasáhl do dění jednaosmdesátiletý (!!!) maršálek RADECKÝ. Rázně se rozložil s početně slabším vojskem u Verony a pro začátek ustupoval, zkoušel a drobil síly nepřítele. Pak 40 000 Piemon'tanů napadl v květnu s vlastními 20 000 u Santa Lucie a - zní to neuvěřitelně - zvítězil (resp. zahnal nepřítele na ústup) . V dalším kroku obklíčil a přinutil ke kapitulaci Benátky.
To byl začátek. Následovala řada šarvátek , při níž Radecký udržoval status quo a shromažďoval síly. 23-25/7 došlo k prudké srážce u Custozzy pod Lago Garda a v úporné 3denní bitvě udržel linie a protiútoky vysiloval nepřítele, až ten ustoupil - v tu chvíli vyrazil vpřed a den poté rozhodně porazil Karla Alberta u Mantovy. Pak tlačil vzbouřence zpátky na západ k Piemontu - dlužno dodat že ne moc rychle - přestože Piemonťané prohráli, stále si drželi značnou sílu a organizovanost. Do zimy byl ale radecký v Miláně... a ve Vídni zavládlo nadšení!
Rozhodl až další rok - tažení proti Turínu mělo být krátké a rozhodující - a taky bylo: 29.3.1849 v 11:00 napadlo nečekaně 15 000 Rakušanů (!) hlavní sílu protivníka - 60 000 (!!!) vojsko u Novary. Ohromení vzbouřenci propadli nejprve panice, ale pak se otočili s cílem útočníky rozdupat, jenže ve 14:00 je napadl z boku II. rakouský sbor a v 17:00 z jihu sbor III. Bitva, vedená Radeckého typickou rozhlodávací taktikou a přinejmenším obrovskou odvahou, skončila přesvědčivou porážkou vzbouřenců a ukončila na deset let Italské sny o svobodě. Karel Albert se vzdal své vlády a předal korunu synovi - Vittorio Emanuelle II. - a zemřel po 4 měsících v exilu v Portugalsku. Bylo po všem.
Radecký se stal guvernérem lombardsko-benátského království. Po 6ti letech se odebral do ústraní.
Italové, kteří přinesli válce za nezávislost nemalé oběti a kterým přinesla rozčarování, polykali hořkost a nenávist a čekali na svoji chvíli. Po skončení povstání došlo v mnoha italských městech k procesům s revolucionáři, které se nevyhnuly ani vynesení trestů smrti. Z těchto procesů nejvíce vynikaly co do rozsahu zejména soudy v Miláně a Neapoli. Mnoho účastníků povstání přišlo o život, další dostali dlouholeté žaláře, ostatní se zachránili útěkem do exilu. Restaurace Rakouské vlády tak slavila úspěch a svého vítězství využila k utužení poměrů. Opozice, zdeptaná porážkou a oslabená procesy, se nezmohla k většímu odporu.
Byly fakticky položeny základy nenávisti, která vzkypěla znovu, pak i ve Velké Válce.
Deset let poté situace nazrála k další vzpouře - tentokrát za jiných podmínek, lépe přichystané a hlavně - s podporou Francie - Napoleona III. Narozdíl od prvního celonárodního povstání tentokrát se vzbouřenci důkladně připravili a zajistili si, za slib postoupení určitých území (Nice) , mezinárodní podporu. Železnici v Lombardii vlastnila Francouzská společnost a šla jim na ruku. Garibaldi už neměl být partyzánem, ale generálem...
Rakušané netušili, jaký sud prachu jim doutná pod nohama.
Na konci čtyřicátých let začalo prosazovat Sardinsko-Piemontské království se sídlem v Turíně, jež bylo oproti ostatním státním celkům značnou výjimkou. Zdejší král Vittorio Emanuelle II. nezrušil ústavu, takže Sardinské království představovalo v oblasti Itálie jedinou konstituční monarchii a ostrov pokroku po velké franc.revoluci. Zde se ujal postu předsedy vlády statkář Camillo Benso Cavour, jenž zavedl v zemi rozsáhlé reformy a zlepšení infrastruktury, čímž dosáhl citelného hospodářského oživení. Cavour se projevil jako velmi obratný politik a jeho jednání vyústila ve spojenectví s francouzským císařem Napoleonem III. Společná smlouva zavazovala Francouze poskytnout pomoc 200 000 armády výměnou za Nice.
2. válka za sjednocení Itálie a nezávislost - 2. Irredenta:
To se stalo - Piemonťané tak dlouho provokovali Rakušany, až ti vydali ultimátum, které spustilo druhou válku. Rakušané poslali ma Turín v květnu 1859 200 000 armádu, ale ta se, nemluvě o zásobování, zadrhávala na francouzi a Cavourem ovládané železnici. Proti ní stálo "jen" 50 000 revolucionářů, jenže to už se ze 3 stran blížili Francouzi. Rakušané místo rozhodné akce neplodně manévrovali a neschopný byl i velitel rakouských sil Ference Gyulaya, který nepodnikl nic proti slabým vojskům sardinského krále Viktora Emanuela II. Bez povšimnutí se vylodil francouzský kontingent, který čítal přes 120 tisíc vojáků a který se 16. května spojil se sardinskou armádou. A pak, počátkem června začaly jednotlivé boje a šarvátky, kdy neschopny Gyulaya ustupoval k Veroně. 8. června v bitvě u Melegnany, byl do boje nasazen 11. pěší pluk doplňovaný v jižních Čechách a zde se hrdinsky bránilo 6 tisíc rakouských vojáků čtyřnásobné přesile Francouzů.
Pak přišlo rozhodné střetnutí - Bitva u Solferina se odehrávala 24. června a jednalo se prakticky o tři bitvy – u Solferina, u Guidizzola a u San Martina (opět se jedná o oblast jižně pod Gardským jezerem, nedaleko již známých jmen - Marenga, Peschiery, Goita, Santa Lucie, Custozzy - už zase tady?..!!). Na straně rakouské 126 tisíc mužů, spojená francouzsko-sardinská vojska měla 115 tisíc mužů. Bitvě přihlíželi coby vrchní velitelé oba císaři - francouzký Napoleon III a rakouský František Josef I, který odvolal neschopného Gyulaya a sám se chopil bez jakýchkoli zkušeností velení(!). Obě veličenstva se mohla pokochat udatným bojem svých poddaných ve třicetistupňovém vedru a masakrem, jaký měl obdoby snad jen u Lipska a Slavkova - 50 000 mrtvých! U San Martina si vytvořili francouzi převahu a postupně zatlačovali rakouská vojska z pozic. Rovněž u Solferina se začali rakouští vojáci stahovat pod mohutným tlakem kolem čtvrté hodiny odpolední. Ve středu sestavy se střetlo 57 000 Francouzů (včetně celé císařské gardy) s 40 000 Rakušany. Po úporných bojích v nepřehledném terénu, byl střed rakouské sestavy prolomen a levé křídlo poté začalo ustupovat. Kolem desáté hodiny večerní došlo k ústupu rakouských jednotek z bojiště. Bitva trvala 15 hodin a vyčerpaná francouzsko-sardinská vojska již neměla sílu pronásledovat stejně vyčerpaného nepřítele - vítězství tedy nejednoznačné.
Čeští vojáci se na rakouské straně uplatnili na mnoha místech. V bojích byl čáslavský pěší pluk č. 21, kolínský prapor polních myslivců č 14, šumperský prapor polních myslivců č. 16 a také značná část dělostřelců byla české národnosti (Josefov).
Rakušané bezprostředně poté kromě Benátska a Tridentska prakticky vykllidili celou severní Itálii.
Piemontsko-Sardinskému království se podařilo v následujících letech získat podstatnou část území na Apeninském poloostrově, takže roku 1861 byl vyhlášen vznik Italského království. Cavourova strategie, Garibaldiho odvaha, Francouzská prohnanost a hlavně upřímná nenávist italského lidu vytlačila německy mluvící okupanty a fakticky dovršila padesátiletou snahu Irredenty. A dostmožná se stala inspirací pro Otto fon Bismarcka o několik let později v jeho snaze o vymanění Pruska z Vídeńské hegemonie a sjednocení Německa. To mělo ostatně vliv i na dokončení sjednocovacího procesu v Itálii:
Sjednocení podstatné části poloostrova se nicméně netýkalo dvou oblastí – nadále rakouského Tridentska, Benátska a území kolem Říma, zvaného Lazio, jež se dosud nacházelo pod nadvládou papeže. Benátky s okolím byly získány během prusko-rakouské války, kdy Itálie jakožto spojenec vítězného Pruska, přestože utrpěla porážku v pozemní bitvě (opět, kde jinde? - u Custozzy) a námořní bitvy u Lissy, získala nakonec po pruském vítězství u Hradce Králové slíbené Benátsko.
Připomíná to někomu výsledky z Versailleského míru ??? !!!! A pak že se dějiny neopakují...
Konečně - připadá teď někomu divné, že Itálie vystoupila ve Velké Válce proti Rakousku ? Možná byla na papíře oficiálním členem Trojspolku a "spojencem" , ale fakticky se jednalo o střetnutí TRADIČNÍCH RIVALŮ.
A to o to horší, že od posledních obětí dělilo obě strany cca 50 let. Příliš čerstvá bolest a nenávist. Na Italské straně padly desetitisíce Piemonťanů a Lombarďanů v bojích za nezávislost, nemluvě o pronásledování v mezičase. Nejspíše v každé rodině měli padlé . A kolik jich přibylo po Velké Válce ...
V životě jsem neslyšel podobné uvedení faktů do souvislosti. A přece právě tohle vysvětluje proč se Italský národ nechal vehnat tak snadno do zbytečné války a zaplatil za ni krvavou cenu :
Cenu za poznání, že staré rány nelze pomstít - otevřou se jen další nové...
Kaplička na Mte Palón, napůl cesty mezi bojišti Mte Grappa a Mte Tomba
Památník na Mte Grappa - opravdová jatka vojáků obou armád
