GRANDE GUERRA-po stopách "VÁLKY NA ITÁLII"1915-18

                  Monte PASSUBIO - Piccollo DOLOMITI  
(Strafexpedition+Minová válka Dente Italiano / Dente Autriatico)

            Mte PASSUBIO - Členitá náhorní planina ve Vicentinských Alpách, ke které se sbíhají větve sousedních hřebenů, zejména ze severu. Oblast ve které uvízl v mrtvém bodě Rakouský průlom STRAFEXPEDITION někdy v polovině června 1916; nazývaná mj. "Piccolo Dolomiti" ; nečekaně krásná a pestrá krajina zjizvená liniemi zásobovacích cest a zákopů Velké války víc, než kterékoli jiné bojiště těch časů.  Grandiózní "Cesta 52 tunelů"  vedoucí po závětrné straně hřebene;  kilometry zákopů vylámané ve skále; stovkami metrů štol provrtané oba "zuby" stojící proti sobě jako dvě věže, nebo obrovské balvaniště z odstřeleného skalního masívu minou v roce 1918 ;  to všechno můžete na tomto válčišti podnes vidět.
              Italové se na Pasubiu  "bili jako lvi"  s heslem "neprojdou" a  je od věci dodat, že jim vyjímečně nahrály přírodní podmínky - linie soupeřů vytvořily proti sobě otočená "V" tj. "X" a setkaly se na hrotu mezi výběžky Dente Italiano a Dente Austriatico.  Poněvadž prostor pro útok byl do šířky gvelmi omezený a italové včas dostali na náhorní planinu dostatek dělostřelectva i vojáků, fronta zde zamrzla až do konce války.  Mte Passubio tak připomíná Mte Piana v Dolomitech u Lago Misurina, jen v rozsáhlejší podobě.
          Přesto nechybělo mnoho a i Passubio padlo - Rakušané se  probili na planině Sette Communi tak daleko, že obráncům hrozil akutně obchvat z východu a dostmožná obklíčení.  Brusilovova ofenzíva a pád Rakouského křídla ruské ronty zarazil  Conradovu ambiciózní "Trestnou výpravu" uprostřed rozletu.  Je uváděna jako "neúspěšná" , ale pokud by nedošlo ke katastrofě v Rusku, dostmožná by Conrad tudy skutečně došel odzadu až k Benátkám a předešel průlom u Kobaridu o rok.
         Nestalo se - záložní sbory připravené k dokončení ofenzívy musely narychlo odejet do Ruska a Rakušané se dobrovolně potichu stáhli 17.6. 1916 na lépe bránitelnou linii na severním okraji Altipiano Assiago.  Passubio vydrželo. 
        Nebylo to ovšem zadarmo - jediná páteřní zásobovací silnice, která vedla nahoru v nesčetných zatáčkách o 700m výše, se octla záhy pod palbou škodováckých těžkých kalibrů a tak zásobování municí, materiálem,  tolikchybějící vodou, potravinami a nakonec výměna jednotek stály italy mnoho obětí.  Rakušané, když už nemohli Passubio dobýt, tak alespoň udělali protivníkovi z hory pravé peklo.  To nakonec vedlo generála Achille Papa (ano, ten, kterého po převelení v létě 1917 na Sočskou frontu zastřelil Plzeňský odstřelovač) k rozhodnutí vystavět dvě další, bezpečné komunikace:
- silnici, která dnes vede k chatě stejného jména, stojí v místě byvšího ital. tábora a úsekového velení
- a malý inženýrský zázrak a enormní množství těžké práce v drsných podmínkách:  Cestu 52tunelů (strada 52 gellerei), dokončenou na počátku léta 1917.  Bezpečný,  dva  metry široký chodník strmě stoupající desítkami tunelů a zatáček vzhůru a pak kopírující 10-30m v bezpečí po horizontem strategický hřeben; ke kterému směřovaly lanovky,  kabely vysokého napětí z malé elektrárny dole, potrubí tlakového vodovodu a další vymoženosti v horách do té doby nevídané, je dodneška schůdný a je svého druhu co do velikosti ojedinělou, technicko-válečnou památkou na světě.  
       Tudy nahoru proudil (na zádech vojáků a později lanovkami) veškerý materiál ke stavbě kaveren, zákopů, ubikací, dělostřeleckých postavení; pak munice a potraviny, nakonec vojáci sami.  "Vynes si nahoru svůj hrob" byl název  horolezeckého filmu o tragické výpravě do Himalájí ze 70tých let; i tady to platilo doslova.
  
 
 
 
 
   
  
  
 
 
 
 
 
 
 
  
      
 
 
  
 
  
 
  

   
 
 
   
 
 
 
  
 
 
 
    
  
 
   
 
   
 
  
 
 
 
 

           Podobně jako jinde v horách na úzkén úseku, kde se stýkaly linie,  ani čelní pozice Mte Pasubiu se nevyhla vrtání složitých systémů  chodeb a palebných kaveren, odkud bylo množné relativně z bezpečí pokrýt většinu okolí kulometnou, či palbou horských kanónů.  Velmi záhy, když se obě armády srazily, přestalo být na povrchu skrze dělostřeleckou palbu, v účinku znásobenou úlomky kamenů, bezpečno, a tak začaly obě strany v zimě 1916/17 horečně  vrtat.  Oba  styčné "zuby" (Dente Italiano a Dente Austriatico) byly provrtány  stovkami metrů chodeb;  zatímco odlehlejší vrcholy, Mt Roite a  Mt.Palón a jejich okolí zbrázdily kilometry zákopů vylámaných za příšerné námahy ve skále.  Rok 1917 nepřinesl nic podstatného, ať se ta či ona strana pokusila o útok, byla vždy krvavě odražena.  Další zimu důlní činnost pokračovala ještě úporněji...   

            Na snímcích níže jsou vidět kulometné a dělostřelecké kaverny, spojující chodby, vchody/východy z labyrintu  podzemí a pozorovatelská stanoviště.   
        
   
   
 
 
 
 
                Podobně jako v Dolomitech,  ani Mte Passubiu se nevyhla minová válka, při níž se snažili vojáci jedné strany (nebo obou) vykopat během zimního klidu zbraní  chodbu až pod postavení nepřítele a toho ve vhodný okamžik vyhodit do vzduchu. Prim v těhle akcích měli Italové, přesto na Passubiu vybuchla v březnu 1918 mina Rakouská. 
         Zima 12917 přinesla rozhodnutí Rakouské strany zúročit dosavadní razičské zkušenosti,  podkopat italský výběžek a vyhodit jej do vzduchu. Byl povolán důlní inženýr a zhruba půl roku trvala úmorná práce.
        Samotný výbuch v 3/1918 byl sice impozantní, ale kromě smrti asi 50 vojáků protivníka nepřinesl žádný zvrat na tomto úseku.  Naopak, rázová vlna prorazila blokaci a spolu s jedovatými splodinami pronikla zpět do rakouského podzemního systému, což stálo asi 15 vojáků život a mnoho dalších bylo přiotráveno.
        Dodnes je zřetelný jak kráter, tak odstřelená skála z Dente Italiano, jak je vidět níže na snímcích.  Rovněž je vidět složitý systém chodeb obou stran (barevný snímek) a pak systém Rakouských zákopů ve skále Dente Austriatico (černobílý snímek a současná realita pod ním)