Bitva o MteORTIGARA 7/1917
Bitva o MteORTIGARA 7/1917 - marný italský pokus o útok na Planině 7 obcí v létě 1917
Autor : Karel Oktábec
Článek byl publikován na webu www.valka.cz a převzat s laskavým svolením autora
Zdroj : http://www.valka.cz/clanek_14109.html (korektni URL na prevzaty clanek)
Po skončení rakousko-uherské jarní ofenzivy (STRAFEXPEDITION,5-6.1916) se fronta v prostoru náhorních plošin Folgaria, Lavarone a Asiago (Altipiano) ustálila na linii Monte Pasubio-Monte Maio-Monte Cimone-Roana-pevnost Interrotto-Monte Mosciagh-Monte Zebio-Monte Chiesa-Monte Campigoletti-Monte Ortigara. Rakušané své horské pozice důkladně opevnili, a tak jim nečinilo potíže odrazit již v létě 1916 několik italských místních útoků, mezi jinými i dva namířené proti nejsevernější výspě této linie - horskému masivu Monte Ortigara.'
Pohled na Italskou linii v oblasti Ortigara r. 1917 - zákopy, přístupové cesty, baráky a kaverny 
Masiv Monte Ortigara je skalnatý, severojižně orientovaný horský hřeben, jehož nejvyšší vrchol dosahuje výšky 2 105 metrů nad mořem a je dlouhý několik set metrů. Západně od něho se nachází sedlo Passo di Caldiera, jímž v létě roku 1917 probíhala důležitá rakouská zásobovací cesta z údolí řeky Brenty. Na východě jej mělké údolí s idylickým názvem Vallo dell Agnellazza (Údolí jehňátek) odděluje od Cima della Caldiera (2 124m), kde byli zakopáni alpini 52. divize (generál Antonino di Giorgio) italského XX. sboru. Rakousko-uherská postavení na hřebenu Monte Ortigara a přilehlých vrcholech Monte Campigoletti, Monte Chiesa a Corno de Segala hájily jednotky 6. pěší divize (generálmajor Artur von Mecenseffy), náležející do sestavy III. sboru 11. armády.
Italské velení, frustrované dosavadními porážkami na všech frontách, se rozhodlo udeřit znovu v prostoru Monte Ortigara, se současným odlehčujícím útokem na jižněji položené Monte Zebio a Monte Mosciagh. Provedením tohoto velkorysého plánu byla pověřena italská 6. armáda (generál Ettore Mambretti) o síle 300 000 mužů a 1 600 děl. Proti ní stálo stálo 100 000 vojáků a 400 děl III. sboru (generálplukovník Josef Ritter Krautwald von Annau) rakousko-uherské 11. armády. Italská přesila vypadala impozantně, ve skutečnosti se však do boje zapojily pouze dva horské sbory – XX. na severu a XXII. na jihu. Zatímco útok XXII. sboru proti Monte Zebiu ztroskotal na úporné rakouské obraně, v prostoru Monte Ortigara zaznamenaly jednotky XX. sboru jistý počáteční úspěch... dobyly za strašlivých obětí větší část hory. Na pár dní...
Dne 10. června 1917, v 5:15 hodin ráno, zahájilo 428 italských děl a 220 minometů palebnou přípravu, na kterou mohlo odpovědět pouze 150 děl a 75 minometů rakousko-uherských. V 15:00 odpoledne palebná příprava skončila a prapory alpinů 52. horské divize vyrazily přes Údolí jehňátek (přejmenované při této příležitosti vcelku přiléhavě na "Údolí smrti") do svého "oblíbeného" čelního útoku. Vojáci praporu "Sette Comuni" si prý k tomu dokonce zazpívali italskou hymnu. Navzdory ztrátám, způsobeným pekelnou nepřátelskou kulometnou a dělostřeleckou palbou, dobyli Italové po celonočním boji kóty 2003 a 2001, zajali přes 1 000 vojáků rakousko-uherského 20. praporu polních myslivců, a ukořistili pět děl a čtrnáct kulometů. Sami ztratili 35 důstojníků mrtvých, 85 zraněných, 2 pohřešované, 280 mrtvých vojáků, 1 874 zraněných a 309 pohřešovaných. Po dalších devíti dnech krvavých bojů (19. června 1917) se bersaglierům 4. a 9. pluku podařilo dobýt i hlavní vrchol Monte Ortigara. bylo to ovšem Pyrrhovo vítězství, poněvadž rakušané přehradnou palbou na it. pozice a byvší zemi nikoho znemožňovali zásobování (hlavně vodou!) a transport raněných, takže se z Mte Ortigara stala pro útočníky hotová Golgota. Než se stačili v dobytých pozicích dostatečně zabydlet ...
Dne 22. června 1917 zahájilo palebnou přípravu pro změnu dělostřelectvo rakousko-uherské. Po třech dnech ostřelování klasickými i plynovými granáty (25. června v půl třetí ráno), zaútočily jednotky 6. pěší divize, podporované plamenomety, a zakrátko dobyly všechna ztracená rakouská postavení zpátky. Po několika neúspěšných protiútocích se italské jednotky definitivně stáhly do výchozích postavení. Jejich ztráty činily přes 25 000 mužů (z toho 2 865 padlých), což této bitvě, označované samotnými italskými historiky za sice (tradičně) heroickou, nicméně naprosto zbytečnou, vyneslo poněkud nadnesený název: LA TOMBA DEGLI ALPINI (Hrob alpinů) nebo ještě nadnesenější IL CALVARIO DEGLI ALPINI (Kalvárie Alpinů)...
Rakousko-uherská 6. divize ztratila v bojích na Monte Ortigaru 992 padlých, 6 321 zraněných a 1 515 nezvěstných nebo zajatých. Nu a po dvanácté bitvě na Soči (u Caporetta) Italové své pozice na Cima della Caldiera opustili a stáhli se na (spojeneckými Brity a Francouzi) nově vytvořenou frontovou linii jižně od Asiaga...
Pohled do Italského lágru za přední linií - zbytky cest, zákopů, baráků, kaverny jsou dodnes zachovalé...
